Věnec detašovaných pevnůstek, které měly předsunovat obranu pevnostní Olomouce, nebyl tvořen jen zděnými objekty. Celkem sedm z 21 pevnůstek bylo budováno pouze v zemním provedení (některé z nich byly v pramenech označeny jako baterie), a to ve dvou fázích (1850 a 1854). Chválkovická „III“ a „IIIa“, nemilanská „IX“ a křelovská „XIX“ byly budovány v rámci první fáze, v době eskalujícího konfliktu mezi pruským královstvím a Rakouskem. Přestože měly tyto pevnůstky různý půdorys, konstrukčně se shodovaly. Objekty byly tvořeny mohutným zemním valem s příkopem, na kterém se nacházela otevřená dělostřelecká postavení, vzájemně oddělená traverzami. V roce 1866 byly zemní pevnůstky ve svém týlu opatřeny ještě dřevěnými sruby, které byly chráněné železničními kolejnicemi a zemním nakrytím, několika krytými skladišti munice a příručními prachárnami, samostatnou kuchyní, latrínami a studnou. V době prusko-rakouské války bylo na každém z objektů umístěno 14 děl a sloužilo zde kolem 230 mužů. K vojenským účelům byly tyto pevnůstky využívány až do počátku 90. let 19. století. Poté byly prodány, srovnány s okolním terénem a získané pozemky pak sloužily k zemědělským účelům.